Rod Weinmannů a jejich vliv na rozvoj Ústecka

 

Eduard Jakob Weinmann se narodil 25. září 1852 v rodině drobného židovského obchodníka v Dobré u Kladna. Vzdělání získal na nižší reálce a na obchodní akademii v Praze. Zde se také stal členem společnosti Pražské banky, která ho v roce 1874 vyslala do Ústí nad Labem, aby za ni vedl velkoobchod s uhlím. Jeho kancelář byla umístěna v Nádražní ulici a Weinmann dlouhou dobu bydlel právě nad touto kanceláří. Na doporučení Pražské banky zaměstnával jako obchodního cestujícího o pět let mladšího Ignaze Petschka.  Když v roce 1876 Pražská banka zkrachovala, E. J. Weinmann si odkoupil její kancelář, osamostatnil se a založil vlastní firmu s názvem J. Weimannn. I. Petschek u něj zůstal jako obchodní cestující a posléze i prokurista firmy. Už 1.ledna 1880 si však I. Petschek založil vlastní firmu, která se později stala úspěšnější a bohatší než firma J. Weinmanna. Na vztahy obou podnikatelů to mělo negativní dopad a stali se z nich nepřátelé až do konce života.

Když bylo Weinmannovi 29 let, oženil se v Praze s Luisou Lewinskou, která pocházela z Dobříše. V Ústí se jim narodil Edmund, Fritz, Hans, Hermina a Gertrud.  Jejich společným domovem se stala vila (dnešní Dům dětí a mládeže) v tehdejší Bismarkově ulici. Zde pobýval Jakob Weinmann až do své smrti. Vila byla sice velmi luxusně zařízená, avšak Weinmann na bohatství nelpěl a většinu času trávil prací. Kromě prodeje uhlí usiloval i o těžbu uhlí. Postupem času se Weinmannova firma stala generálním zástupcem pro prodej uhlí z Uhelných závodů v Lomu u Mostu, Duchcovsko–podmokelské dráhy, Západočeského báňského akciového spolku, Těžařství Eleonora v Ledvicích a Grohmannovy uhelné závody v Jezeří. Prostřednictvím svých lidí se Ed. J. Weinmann účastnil ve správní radě Čenkovských železáren či chemických závodech GEHE v Ústí nad Labem. V r. 1909 do firmy vstoupili synové Fritz a Hans, v r. 1913 syn Edmund.

Po skončení války a vytvoření Československé republiky ztratil Weinmann výhradní právo na prodej ze státních dolů, protože stát založil svou vlastní prodejní společnost – Ústřední prodejnu uhlí ze státních dolů. Weinmann si tuto ztrátu vynahradil jinak. Obrátil svou pozornost na dopravu uhlí ve velkém. Získal tehdy podíl ve drážďanské společnosti Sasko – česká paroplavební společnost, která se zabývala dopravou hnědého uhlí po Labi. Další možností bylo vydělat i na bankovním spojení s důlními společnostmi. Proto Weinmannův syn Fritz zasedal ve správní radě eskomptní banky  a jeho bratr Hans v bance Union.

Z této činnosti získal J. Weinmann obrovské bohatství, ale nepoužil je jen pro vlastní spotřebu. Finance investoval do různých zařízení na poli sociálním, zdravotním a kulturním. Koncem 80. let 19. století založil sirotčinec, který byl otevřen v r. 1889. Když se ukázalo, že prostory této budovy jsou nedostačující, postavil J. Weinmann na vlastní náklady ještě jednu budovu jako azyl pro děti od 3 do 14 let. V roce 1904 nechal zřídit nadaci na školní účely a školám věnoval 250 tisíc korun.V následujícím roce nechal vybudovat v Krásném Březně Weinmannův ústav pro chlapce ve věku 7 - 14 let, jejichž rodiče byli zaměstnáni.  Ústav měl osm tříd měšťanské školy a byl přístupný chlapcům všech vyznání bez rozdílu. Společně s I. Petschkem financoval výstavbu školy pro slepé na svahu Střížovického lesa.

V roce 1908 daroval J. Weinmann 300.000 rakouských korun na zřízení budovy pro lidovou knihovnu. Celkově dosáhly náklady na celou stavbu až do úplného dokončení kolem 0,5 miliónu korun a Weinmann je všechny uhradil. Místo na stavbu poskytla obecní rada na Lidickém náměstí a stavba byla dokončena a slavnostně otevřena za účasti místodržitele knížete Thuna 6. října 1912.  Budova knihovny byla velkoryse pojata. Mimo místností pro provoz knihovny byl v budově k dispozici velký koncertní a přednáškový sál s maximální kapacitou 600 posluchačů. (Knihovna byla vážně poškozena při náletech na město v dubnu 1945 a trosky knihovny byly strženy v roce 1947).

Od roku 1916 do roku 1920 financoval J. Weinmann ústecké sanatorium pro pacienty s plícním onemocněním. Tento ústav byl původně zamýšlen jako sanatorium pro  muže, kteří se vraceli z války a  měli nemocné plíce. Ústav ležel v bezprostřední blízkosti Petschkova ústavu. Pro absenci sanatorií pro ženy vybudoval v roce 1924 pro ženy druhé patro. Jeho manželka Luisa Weimannová  podporovala penězi i topivem lidovou jídelnu, která byla otevřena  v r. 1888 v  budově staré obchodní akademie (v dnešní Pařížské ulici). Po válce založila domov pro šestinedělky v nynější Štefánikově ulici a v r. 1924 přispěla na jeho rozšíření.

U příležitosti 75. narozenin věnoval Weinmann dar ve výši 100. 000 korun pro jím zřízený sirotčinec, dále 50. 000 korun pro plicní ústav a 25. 000 korun na školu pro slepé. V této  době již trpěl arteriosklerózou. Svůj poslední rok života prožil Weinmann v ústraní, postupně se přestal stýkat  s příslušníky své vlastní rodiny a 6. října 1928 zemřel. Dva dny nato byl pohřben na ústeckém hřbitově za přítomnosti mnoha smutečních hostů.

Po jeho smrti se do vily nastěhovala rodina druhorozeného syna, která do té doby bydlela v nynější Horově ulici č. 13. Budova v Horově ulici nezůstala prázdná, protože se do ní nastěhovala vdova Luisa. Početná rodina Hanse Weinmanna, která bydlela v nynější Čajkovského ul. 14, si nechala postavit v letech 1929 až 1930 vilu, v níž se nyní nacházíte. Po jejím vybavení nábytkem, koberci, obrazy a cennými předměty vypadaly přízemní místnosti jako muzeum. Jen hodnota vnitřního vybavení byla v r. 1932 stanovena na 6,8 milionu korun.

Weinmannovy děti, kromě Edmunda, který zemřel v roce 1936 po operaci, emigrovaly v červnu 1938 přes Londýn do USA. Průmyslový majetek J. Weinmanna a jeho dětí odkoupila pod cenou Živnostenská banka (hodnota majetku Hanse a Fritze Weinmanna byla v té době odhadována na 340 milionů korun). Umělecké sbírky Weinmannů zůstaly uloženy v Ústí nad Labem ve vilách a bankovních sejfech a byly k nim pořízeny seznamy. V roce 1940 byly tyto předměty z Ústí odvezeny do Berlína, kde se prodaly v aukci.  Město Ústí nad Labem v ní v srpnu 1941 zakoupilo několik  obrazů. Na základě konfiskačního zákona z roku 1945 byl Weinmannův majetek po válce zkonfiskován bez náhrady jako majetek německých občanů.